Nejdřív si pojďme ujasnit, o čem přesně mluvíme. „Tohle video se ti moc nepovedlo. Není ti dobře rozumět.“ Sdělení tohoto typu bych zařadil do kategorie s názvem Kritika. Samozřejmě bychom se mohli bavit o tom, jak by měla kritika vypadat, aby byla konstruktivní, růstová, aby si z ní tvůrce něco odnesl. Ale o tom třeba jindy.
No jo, další neschopnej člověk, co nic neumí, tak začal natáčet na Youtube. Jdi se zahrabat, je to hnus.
Ano, tohle je hejt. Sdělení útočí na osobu, uráží, ponižuje, vyjadřuje nenávist. Bohužel to ale není ta nejhorší forma.
„Ty ču****, jestli tě někde potkám, rozbiju ti hubu. Nebo tě rovnou zabiju, všem se uleví.“ Nejenže se jedná o extrémní hejt, jde navíc o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle trestního zákoníku s možným trestem odnětí svobody. A ne, ani taková sdělení nejsou na sociálních sítích výjimkou.
Jako psycholog hejty chápu jako agresivní komunikaci. Mnoho definic popisuje agresi jako chování s cílem ublížit či uškodit živé bytosti. Já si dovolím vám představit širší pojetí agrese.
Agrese je druh energie, se kterou se rodí všichni lidé.
Je nám vlastní, ať si to přiznáme nebo ne. Agrese se spouští v situacích, které v nás vyvolávají strach či hněv, evolučně byla agrese nezbytným pomocníkem pro přežití. Za agresi můžeme považovat třískání sekery do kmene stromu, abychom získali dřevo a u ohně přežili mrazivou noc. Za agresi můžeme považovat údery kamenem do kokosového ořechu, abychom se dostali k jídlu, když umíráme hlady na pustém ostrově. Příkladů, kdy nám agrese dobře slouží, bychom nalezli o mnoho více. Matky bránící své dítě by mohly vykládat.
Tak kde se to s tou agresí zvrtne?
Když pozorujete malé dítě, vidíte, jak se teprve učí zvládat svoje emoce. A stejně tak se potýká s vlastní agresí. Něčím flákne, něco hodí nebo zakřičí. Na tom není nic špatného, takto vypadá zdravé dítě. Jenže v této chvíli je rozhodující, jak se k agresi dítěte postaví okolí (a nejen rodiče).
Jedna varianta je, že dospělý agresi dítěte přijme, zároveň mu nastaví hranice (tedy například, že agresi neobracíme proti dalším lidem) a nabídne mu, jak může agresi ventilovat tak, aby nikomu neublížila (například tak, že společně zmačkají a pošlapou pet láhev).
Druhá varianta je, že dospělý agresi dítěte nepřijme a zakáže ji. Ale agrese nezmizí, to si nemyslete. Agresi z lidí nevymažete. Jelikož dítě chce vyhovět dospělému, agresi zastaví a bude ji dusit v sobě. A třeba ji bude dusit celý život. Ona se ale jednou ven dostane. Nekontrolovaně a ničivě.
A pak je tu ještě další varianta. Že dítě vyrůstá v prostředí, kde je normální používat agresi proti druhým lidem. Kde je normální nadávat, ponižovat, obracet svoji agresi, se kterou se člověk nenaučil jinak zacházet, třeba i proti svým blízkým. Tento druh agrese já pojmenovávám jako násilí.
A teď zpátky k hejtům. Hejty jsou nezvládnutá agrese. Agrese, která patří tomu člověku, co píše nenávistné věty do komentářů a do zpráv. Člověku, který nejspíš nezná jiný způsob, jak se svojí agresí naložit.
Hejty nepatří tomu, na koho jsou směřovány. Ten se stal jen projekčním plátnem, na kterém si někdo začal promítat svůj život.
To však neznamená, že není hrozně těžké se tím projekčním plátnem opakovaně stávat, i když si daný člověk třeba stokrát řekne, že tento hejt není vůbec o něm.
A tak jako v případě malého dítěte záleží i na reakci okolí. Nastaví hranice, nebo se přidá?
Chcete si přečíst další Glosy od Tomáše Kvapilíka? Klikněte zde
