Možná právě naopak, čím méně bude moje zpráva na messengeru připomínat klasickou skladbu věty, tím lépe. Ale znamená to, že se tím moje komunikace zefektivní? Pojďme si připomenout některá základní fakta. Mnoho výzkumů se zabývalo tím, v jakém poměru se v běžné osobní komunikaci vyskytuje verbální a neverbální komunikace.
Vždy a všude převažovala neverbální komunikace nad tou verbální. Podíl neverbální komunikace se pak v různých výzkumech pohyboval od 55% do 93% procent. Já jsem se nejčastěji setkal se závěrem, že neverbální komunikace představuje dvě třetiny z celkové komunikace, a verbální část (tedy slova, věty, přísloví, metafory, fráze, literatura) představuje pouze jednu třetinu předávané informace.
A jak to souvisí s textem, který právě píšu? Představte si, že vám od někoho přijde zpráva: „Můžu se na něco zeptat?“ V této chvíli vám ten dotyčný člověk předal jen jednu třetinu z celkové informace, kterou by vám předal za předpokladu, kdybyste se viděli osobně. Neverbální složka komunikace totiž při psaní přes messenger úplně chybí. A o co všechno jste tedy v takové situaci přišli?
A ať už to děláte vědomě, nebo nevědomě, váš mozek si z výrazu druhého člověka bere klíčové informace. Někteří odborníci tvrdí, že mimika je pro nás tím nejdůležitějším zdrojem při komunikaci, z mimiky usuzujeme především na emoční stavy druhého člověka. Jinými slovy když nás zajímá, jak se druhý cítí, pro náš mozek nejsou na prvním místě slova, ale mimika. V komunikaci přes messenger schází také gesta, postoj nebo způsob držení těla, pohyb v prostoru.
Když nám někdo položí otázku „Můžu se na něco zeptat?“, a my stojíme naproti němu, ať chceme, nebo ne, mnoho informací si bereme z toho, jestli se u toho nervózně škrábe na nosu, nebo jestli útočně vypíná hruď, nebo se krčí a udělá krok dozadu. Samostatnou kapitolou je pak oční kontakt, který představuje 10-30 % běžné interakce. Signalizuje zahájení komunikace a zájem o interakci, vyjadřuje emoce, signalizuje přijetí nebo odmítnutí mluvčího.
A hodí se dodat, že nejen v komunikaci, ale při běžném fungování ve světě, zrakem přijímáme až 80 % informací o svém prostředí, sluchem pouze 10 %. Když už jsme u sluchu, zdaleka nejde jen o to, co druhý hovoří. V psané komunikaci na messengeru zcela chybí intonace, důraz, hlasitost, rychlost, rytmus řeči či pauzy a pomlky. Jistě si vzpomenete na situace, kdy jste úplně vypustili, co vám druhý sděloval, a vnímali jste pouze to, jak vám to sděloval. Například pokud na vás ječel. Předchozí odstavce vás nemají přesvědčovat o tom, že online komunikace je špatná. To ani náhodou. V mnoha případech plní skvěle svoji funkci. Je ale potřeba s online komunikací zacházet s vědomím, že v ní schází velká část informace, kterou je náš mozek zvyklý přijímat a vyhodnocovat z neverbální komunikace.
Doporučení na závěr? Klaďte si otázku a rozhodujte vědomě, jestli se na to, co chcete sdělit, hodí použít zkratky, emoji a gify. Anebo jestli se jedná o citlivou záležitost nebo komunikaci, jejímž výsledkem má být nějaký důležitý krok, a budete trvat na tom, abyste se potkali osobně.
A pokud člověk volí online komunikaci proto, že psychicky nezvládne mluvit o dané věci osobně, to už je pak úplně jiné téma…