Pamatuju si to úplně přesně. Je pondělí 1. září a před základní školou v Ostrovní ulici v centru Prahy stojí hlouček školáků. Jeden z nich jsem já a trpělivě čekám na svou chvíli.
“Už budou pouštět?”, ptá se Fiala. “A kolik je vlastně hodin?”
To je moje chvíle.
Levou ruku melodramaticky vystřelím k nebi, aby se vyhrnul rukáv bundy, a pak ji přiblížím k očím. To vše jen proto, aby se na zápěstí odhalily všem moje nové hodinky.
“Je 7:42. Budou pouštět za tři minuty.”
A pak si už jen vychutnávám úžas splužáků. Protože je 1. září 1980 a já jsem první ze třídy, kdo má skutečné digitálky. Všichni se ke mně nahrnou a chtějí je vidět. Radost mi kazí jen to, že se jmenují CITRON, což ti závistivější z mých kamarádů okamžitě učiní terčem svých vtipů.
Ale já si nenechám zkazit radost. Na zápěstí mám digitálky a ten den jsem neoddiskutovatelný king třídy. Ne školy, protože v céčku měl jeden kluk digitálky už před prázdninami. Ale i tak jsem king.
Často si na to vzpomenu. Celý život se v technologiích snažím být early adopter, ale moje machrování s digitálkami v roce 1980 bylo asi nejvíc.
Digitálky v té době náramkové hodinky málem zabily. Firmy vyrábějící tohle drahé a často luxusní zboží čelily propadu zájmu. Na trh vstoupili výrobci módních a přitom zároveň levných digitálek. Každý je chtěl mít.
Přitom v té době za sebou náramkové hodinky měly relativně krátkou historii, něco přes šedesát let. Devatenácté století bylo ve znamení kapesních hodinek. A když někoho na jeho konci napadlo připevnit hodinky na náramek, bralo se to jako extravagance, navíc určená pro ženy.
K masovému nástupu náramkových hodinek přispěla první světová válka. Byli to vojáci, umírající po statisících ve Flandrech, kteří potřebovali mít přesný čas stále na očích. A hned pak si je oblíbili i civilisté. Hodinky se staly ultimátním mužským šperkem. Přežily další války i ekonomické recese, a podařilo se jim přežít i zdrcující nástup digitálky.
Protože ty se okoukaly a staly nudné a nezajímavé. To už jsem naštěstí chodil na gympl.
Proč ten úspěch? Protože se z hodinek podařilo udělat statusový symbol, který má zároveň praktickou hodnotu. Muži na rozdíl od žen neradi působí marnivě. A milují, když se v jedné věci sejde technická dokonalost, krása, vysoká cena a zároveň funkčnost.
Jenže netrvalo to dlouho a přišel další pokus o atentát. Jméno zabijáka zní “mobilní telefon”. Mimo jiné nelítostný vrah fotoaparátu, budíku, navigace a mnoha dalších předmětů denní potřeby. Mise byla úspěšná jen částečně, ztráty utrpěli hlavně výrobci levných hodinek. Luxusní značky se udržely.
Jak kdosi trefně řekl, luxusní hodinky jsou jako Porsche, které si můžete vzít s sebou do restaurace nebo na pracovní poradu.
Jenže teď tu máme třetí pokus o vraždu pánských hodinek, a ten se jmenuje smartwatch. Neboli chytré hodinky. Typicky Apple Watch, případně nejrůznější fitnáramky, povýšené na hodinky. A končí legrace.
Podle německého průzkumu si dvě nejmladší generace, tedy Miléniálové a Gen Z (zhruba čtyřicetiletí muži a mladší), hodinky moc neoblíbily. Zhruba polovina je nenosí vůbec, a dvě třetiny z těch, kteří hodinky nosí, dávají přednost smartwatch. Na rozdíl od lidí 40+, kde je to přesně naopak.
Výrobci hodinek proto rozjíždějí ofenzívu, jejímž cílem je rozdrtit koncept chytrých hodinek na prach a vrátit luxusní předražené chronometry mezi “must have”, které každý muž potřebuje. Jinak řečeno, hloupé hodinky vracejí úder.
Timex právě rozjel americkou kampaň, kdy je na billboardech fotka tradičních hodinek, a reklamní slogan: “Zjistěte, kolik je hodin, aniž byste viděli, že máte 1249 nepřečtených emailů.”
Dobré! Mimochodem, o kampani informuje americký web, který se jmenuje Hodinkee. Je vám jeho jméno nějak povědomé? Správně! Web, který je považován za nejinovativnější v hodinářské branži, založil Benjamin Clymer. A když v roce 2012 pro něj vybíral jméno, vygoogloval si, jak se řeknou “hodinky” ve třiceti různých jazycích.
Z nějakého důvodu se mu zalíbilo to naše, české. “Zní to legračně a zároveň sexy,” vysvětlil.
OK, díky za poklonu, třeba se “hodinkee” stanou novým slovem “robot”. A bylo by na čase. Ostatně, legrační a sexy jsme v Česku všichni. Anebo hodinky i hodinkee zůstanou artefaktem dvacátého století, který to teď, na počátku jednadvacátého, jen doklepe a odejde. Uvidíme.
Mimochodem, nevíte, kolik je hodin? Podívali jste se teď na ruku? A pokud ano, co na ní máte?
