Někdy na přelomu tisíciletí jsme se se ženou rozhodli o dvou věcech týkajících se rodičovství, podle mě důležitých. Týkají se výchovy, a nepíšu je proto, že bych si myslel, že jsme se rozhodli správně. Ale nakonec nám to celkem vyšlo, aspoň v tom smyslu, že se obě naše děti dožily dospělosti a plus mínus fungují jako běžné dospělé bytosti.
Teď tedy ta dvě rozhodnutí.
Za prvé, řekli jsme si, že nebudeme dětem omezovat přístup k technologiím. Tedy k počítačům a mobilům. Už tehdy v téhle věci panovala určitá morální panika, a my měli spousty známých, kteří dětem kupovali jako největší výdobytek civilizace dřevěné kostky a doufali, že se jim existenci technologií podaří zatajit.
Což teoreticky jde, ale jen do momentu, než jim nějaké jiné dítě neukáže ve školce svého Gameboye (pokud nevíte, co to je, tak to neřešte, a představte si tu věc jako mobilní telefon, s kterým nejde telefonovat), a vy pak máte doma co vysvětlovat.
A ano, už tehdy se říkalo, že děti, které mají mobil, budou v porovnání s těmi, kteří ve volném čase hrají dámu nebo se houpou na houpacím koni, úplně debilní. Avšak my si se ženou řekli, že to riskneme.
Druhé rozhodnutí: že nebudeme naše děti šmírovat.
Ono to zní tak nějak logicky, ale v té době bylo šmírování velmi doporučované. Navíc ještě předtím, než si ze šmírování udělaly byznysplán firmy jako Google nebo Facebook, o TikToku ani nemluvě. Říkalo se tomu (a asi i říká) “rodičovská kontrola”, a jak název napovídá, mohli jste díky ní kontrolovat, co a komu vaše děti píší, a taky jaké webové stránky navštěvují.
Tento postup měl spousty obhájců, “nebo vy snad chcete, aby si vaše děti prohlížely porno?”, případně “necháte je, aby si objednávaly online drogy”, a taky “nemáte tušení, kolik zlých lidí na důvěřivé školáky číhá”. Což je asi všechno pravda. Ale asi hrálo roli to, že my se ženou vyrůstali ještě za komunismu, a to nám radost ze špehování tak nějak zkazilo.
Což nepíšu proto, abych měl morálně navrch nad lidmi, které své děti kontrolují. Myslím, že obě varianty mají své benefity i rizika.
Když dnes čtu, že Snapchat nabízí novou funkci pod názvem Family Center, která umožňuje sledovat, s kým děti komunikují (ale už ne číst to, co si píší), nepovažuju to za nějak extra velkou inovaci. Prý to “simuluje reálný život”, protože rodiče normálně taky vědí, s kým se děti stýkají, ale už netuší, co si povídají.
Nevím, je to lepší než šmírování, ale asi bych o to taky neměl zájem.
Avšak připomnělo mi to jinou věc. Funkci Family Center plnila za mého dospívání v osmdesátých letech moje babička. To jsme telefon měli v předsíni, a v jiných bytech byly taky telefony v předsíních nebo obývácích, a všichni jsme měli naučenou větu: “Dobrý den, tady XY, je prosím Z doma?”
A modlili se, aby telefon vzal nejsympatičtější člen rodiny, do které jste volali, pokud možno nějaký vzdálený strýc na návštěvě. Ale to vyšlo málokdy.
Většinou byl doma fungující Family Center, tedy třeba moje babička, a pak následoval křížový výslech. Kde, s kým, proč, jak a pro koho, to abych zmínil ty nejzákladnější dotazy.
Až pak mi babička milostivě předala sluchátko. Kompletní rozbor osobnosti volajícího plus několik základních doporučení pro budoucnost následovaly hned po telefonátu.
Nejsem si jistý, jestli dnešní nezletilí uživatelé Snapchatu a jejich rodiče mají o něco takového zájem.
